Poslání (Like yourself)

                Je těžké najít tu správnou cestu životem, ještě těžší je najít podstatu sebe sama a často nejtěžším úkolem je najít způsob, jak se mít rád Avšak všechny tyto věci jsou důležité. Náš život by měl vést po té nejsprávnější cestě, jinak snad nemůže za nic stát stát. Sám sebe poznat, bez toho nemůžeme žít tak, jak máme. A kdybychom neměli sami sebe rádi, nemůžeme dát ostatním možnost, aby nás měli rádi taky…

                Dívka s dlouhými černými vlasy a znuděným výrazem nepřítomně sledovala, jak kapky deště bubnují do okna. Někdo má déšť rád, někdo ne. A někomu je to úplně jedno. Jako třeba právě jí.
                Její netečnost byla jako pěst na oko oproti veselé náladě v pokoji, kde si všichni její přátelé právě užívali luxus, který nabízel jen a jen její dům. Jiní na jejím místě by byli nadšení, že mají tak úspěšné a bohaté rodiče a navíc tolik známých. Jenže přesně tady ten problém byl.
                Ona nechtěla známé. Chtěla přátele, opravdové, ne takové, jaké měla, jen ty, co se mnohem víc zajímali o peníze jejích rodičů, než o ni. Chtěla i nějakého chlapce, možná už spíš mladého muže, který by si jí vážil. Vždyť kdo si jí vážil pro to, jaká byla? Kdo stál o holku, která byla přemýšlivá a snažila se být i zodpovědná? V sedmnácti? Jak snadné je odpovědět. Nikdo. V takovýchto okamžicích se ozval její sarkasmus a ona si sama sebe představovala jako chodící dolarovou bankovku, nebo ještě líp, kreditní kartu.
                Povzdechla si a porozhlédla se po svém pokoji. Jako by ho viděla přes síťku nebo nějaké staré špinavé, mlhavé sklo. Všechno jako by se to vznášelo v mlžném oparu. Ani pořádně nevnímala ty zvuky kolem, tu hlasitou hudbu, nechtěla slyšet smích těch lidí. Všichni jsou tak šťastní! A zároveň tak falešní! Jak je to proboha možné?
                S dalším povzdechem se zvedla a vytratila se. Nikdo si ani nevšiml, zábavu měli i bez ní. Prošla dlouhou přezdobenou chodbou, vzala si z věšáku dlouhý luxusní kabát a vydala se do deště. Proč? Kdo ví… snad chtěla jen dál přemýšlet… nad svým životem. Co ona byla? Co byli oni? Jen lidé bez cíle.
                Ne, že by věřila na osud, ale… cítila jakési zvláštní poslání. Přišlo jí to tak absurdní a zároveň skutečné. Vždyť jméno Angela je jako každé jiné! Copak je po jméně? Co růží zvou i zváno jinak vonělo by stejně… vybavil se jí verš z Romea a Julie. To přeci měla být pravda… Tak proč to něco cítila? Co to bylo za podivný pocit? Jako kdyby ona, tak malá oproti celému světu a tak nepodstatná, obyčejná a postradatelná, měla něco znamenat. V tuto chvíli neznamenala skutečně nic. Ale chtěla… tak moc…

                „Mami?“ oslovila Angela opatrně svou matku. Bála se, že ji zase jen tak odbude. Jako vždycky…
                „Co se děje, Angelo? Co potřebuješ tak nutného?“ zeptala se ji matka s povzdechem. Nesnášela, když ji někdo rušil v práci. Pracovala doma, ale v pracovně přesně uzpůsobené jejímu projektu. Samá rýsovací plátna. To nejúspěšnější architektka ve Státech potřebovala.
                „Chtěla… chtěla bych si o něčem promluvit,“ přiznala se jí dcera nesměle.
                Tracy konečně zvedla oči od papíru. „A o čem?“
                Dívka se nervózně ošila. Bylo to tak šílené! Tohle po ní přece nemohla chtít!
                „Ehm… no… víš… totiž, já…“ mumlala a její matce pomalu docházela trpělivost. Potřebovala klid na práci!
                „Ty co?“ popohnala ji matka.
                „Chtěla bych si zkusit studium na jiné škole, víš, jak to mají tam, a tak…“ vydechla konečně.
                Tracy na ni jen nevěřícně vyvalila oči. To je celé? Peníze měli a dozor pro ni snad bez problému zajistí. Nikde neviděla žádný háček.
                „Fajn.“
                Tentokrát byla šokovaná Angela. Tak tohle bylo snadné! Stačilo pár kroků z jejího pokoje do matčiny pracovny a bylo to? N-e-u-v-ě-ř-i-t-e-l-n-é! Zas o krůček blíž k tomu, co tak moc chtěla…

                „Máš měsíc, pak se budeš muset vrátit na závěrečné zkoušky. Laura s tebou pojede a bude na tebe dohlížet. Užij si to,“ rozloučila se s ní matka na letišti těmi pár slovy, a aby se neřeklo, tak ji krátce objala. Třeba jí dcera bude chybět víc, než si chce teď přiznat…
                Angela ji ten náznak lásky překvapeně opětovala a na tváři se jí mihl úsměv. Těšila se, až konečně začne se svým „plánem“. Chtěla někomu pomoct… Někomu, koho ještě ani neznala, snad toho, kdo bude cokoliv potřebovat, pozná… a možná… možná… třeba mu i pomoci dokáže.
                Pustila matku s tichým „měj se“, popadla své dva kufry a zamířila si to k pásu na zavazadla. Po očku sledovala matku, jak se o něčem domlouvá s Laurou, její opatrovnicí, nebo co to vlastně bylo. Stále nemohla uvěřit, že to šlo všechno tak hladce. Třeba na ni někdo tam nahoře myslí v dobrém.
                Vybavení proběhlo bez problémů a ona nasedla na letadlo, které jí dopraví do Aurory. Do města, které jí podle někoho jen nepatrně, a přece tak podstatně, změní život…

                Přepadl ji pocit deja-vu. Opět seděla u okna a sledovala déšť. Jenže dnes nebyla tak nešťastná. Cítila něco, jakýsi pocit, který toužila uchopit mezi prsty, nikdy jej nepustit, žít pro něj a díky němu. Ta dívka, jež tiše a zamyšleně pozorovala déšť, dívka s dlouhými černými vlasy a obyčejnýma hnědýma očima dříve prozrazujících čistý smutek, cítila naději.
                Dnes také neseděla v luxusním obydlí, ale jen v prostém městském domě. Ač byla sama, rozhodně se necítila osamělejší než tehdy. Co všechno dokáže naděje, že?
                „Slečno Angelo! Za chvíli by tu měl být autobus!“ křikla na ni z dolního patra Laura a ona jen v duchu zanadávala. Kolikrát už Lauře říkala, že ji má oslovovat normálně a ne slečno. Připadala si pak jako v minulém tisíciletí. A… moment! Co to říkala? Autobus bude tady!!!
                Najednou ji přepadla nedočkavost. Bylo to  celkem fascinující, tedy pro někoho, kdo ji neznal, kdo nevěděl, že ještě nikdy neseděla v obyčejném školním autobuse plném lidí. Opravdu. Taková obyčejná věc, jako je školní autobus. Ale jí přišla neuvěřitelná… Ona vždy jezdívala jen v tom drahém autě, sama, společnost jí dělal pouze dobře placený řidič, který toho nic nenamluvil. Jen o trochu lepšího společníka jí zajišťovala hudba.
                Rychle popadla tašku a seběhla schody, div že se nepřerazila. Laura, která její počínání sledovala, po ní hodila přísný pohled, pod kterým se snažila zakrýt pobavení. Ta holka byla svým způsobem vážně neuvěřitelná. Po skoropádu si Angela hodila do tašky čokoládovou tyčinku, zakřičela „ahoj!“ a už vyletěla ze dveří.
                Valila oči na ten žlutý autobus a nemohla uvěřit, že v něm vážně bude sedět. Fakt, někomu to asi přijde směšné, ale vážně to tak bylo. S batohem na zádech nastoupila a nejistě se usmála na lidi vevnitř. Ti na ni ovšem zírali víc, než ona na tu slavnou rachotinu. Angela radši rychle koupila jízdenku a se sklopenou hlavou si sedla na volné místo.
                Nebylo jí zrovna příjemné, jak ji všichni sledovali. Na druhou stranu se jim nemohla divit, protože byla nová, nikdo ji neznal – za což byla ráda, jelikož tak nikdo neznal stav jejího finančního konta – a nastupovala měsíc před koncem roku. Prostě úkaz.
                Autobus se kodrcavě rozjel, až se skoro lekla. Na to nebyla zvyklá, ale bylo to zase něco jiného. Přinejmenším vtipného.
                Zastavili ještě několikrát a Angela si každou tvář prohlédla a pokusila se usmát, navzdory jejich často pootevřeným ústům. A pak konečně zastavili před tým divným ústavem, ve kterém denně trpí všichni od dětství až po postpubertální stav.
                Nadšeně vyskočila ze sedačky a hrnula se ven. Nejen, že byla nadšená, ale hlavně musela ještě najít kancelář a nerada by přišla na hodinu pozdě. Spolužáci se na ni se zdviženým obočím dívali a absolutně nechápali.
                Do budovy vpadla trochu jako velká voda a rychle pátrala očima po nějaké té směrovce. Jenže neviděla vůbec nic. Jediné, co ji napadlo, bylo zeptat se někoho. Jenže se bála… ale jinou možnost neměla.
                Znovu se rozhlédla po chodbě, která se mezitím zaplnila a hledala nějakého normálního člověka, pokud možno ne v hejnu, jako to bylo u ní na škole. Znáte to, ne? Jedna dokonalá blondýnka a stádo jejích obdivovatelek. To bylo stejné všude. Základní hierarchie střední školy. Královna – nohsledky – fotbalisti, co podlézají královně – normální lidi, občasné oběti vtípků fotbalistů a královny se stádem – příliš snaživí žáci, nejčastější obě-
                „A-ahoj, nepotřebuješ pomoct?“ ozval se vedle ní nesmělý hlásek a vyrušil ji tak z úvah. Shlédla dolů na menší dívku, která – světe div se – vypadala, že se řadí do skupinky normálních lidí. Tak si tak pomyslela, že ten někdo nahoře, jí má už fakt rád.
                „Ahoj,“ odvětila jí s úsměvem, „tak trochu… nevíš, kde je kancelář?“ zeptala se jí.
                Drobná dívka se jen usmála. „Jasně, že jo. A… jsem Nina,“ dodala.
                Angela se jen zaradovala. Ta holka byla poklad. Jestli ta taky někdy bude potřebovat pomoct, tak jí to s radostí oplatí.
                „Angela.“ Řekla prostě a už následovala usmívající se Ninu.

                Ukázalo se, že Nina je opravdu poklad. Nejen, že ji zavedla do kanceláře, ale ještě ji dovedla na její první hodinu. A chudák byla rudá až za ušima, protože na ni kvůli Angele všichni koukali.
                Ovšem hned, jak vešli do třídy, nejen že se na ně samozřejmě všichni otočili, ale navíc si k nim namířila neuvěřitelně nafintěná holka – dle Angelinina úsudku to byla stoprocentně královna. Sebevědomě si to k nim nakráčela a pohrdavým pohledem sjela normálního člověka.
                „Hele, je mi jedno, kdo seš, a kde ses tady vzala, ale aby bylo jasno – já jsem Carol a nikdo, opakuju nikdo, mi tady neodporuje…“ znovu si je obě přeměřila a odkráčela do své lavice ke s prominutím slepicím, které jí okamžitě začaly ujišťovat, jak to Angele natřela. Ta tam jen stála s otevřenou pusou a uvnitř ní vřel neuvěřitelný vztek.
                Tohle znala. Patřila k té partě slepic, která byla na její škole – jen se snažila být nenápadná. Už jen proto, že tyhle arogantní lidi ze srdce nesnášela. Měla chuť tý náně jednu vrazit, ale udržela se, rozloučila se s Ninou a se zdviženou hlavou se vydala hledat, kde je volno.
                Neměla štěstí. Místo bylo buď to vedle slepice, nebo slepice dvě, nebo taky slepice tři… Ha! Kluk co si čmárá do sešitu - to vypadá na člověka s mozkem. Chtěla k němu zamířit, ale pak znejistěla. Co když s ní nebude chtít sedět on? Což o to, ona to nějak snad přežije, pokud to nebude fotbalista (na což nevypadal) a nebude tak arogantní jako Carol. Brr! Odteď to jméno bude nesnášet…
                Nečekaně zazvonilo až leknutím nadskočila a jelikož neměla možnost, vydala se tedy k tomu klukovi.
                „Ahoj,“ pozdravila nejistě, „je tady volno?“ Tiše doufala, že jí neodpoví něco ve smyslu, že ta židle volná je, a pokud si na ni sedne, bude volná i jeho.
                Kluk však překvapeně vzhlédl a zamrkal, jako kdyby viděl ducha. Znervóznil ji tím. A to pořádně.
                „Jo, jo jasně…“ vypadlo z něj, když se vzpamatoval. Angela si oddechla.
                „Děkuju. Právě jsi mi zachránil život,“ přiznala a ani nelhala – zbláznila by se, kdyby měla sedět s… no radši nic.
                Kluk se pousmál. „Nepřeháněj.“
                „Vážně!“ odporovala mu. „Nechci tě urazit, nevím, jestli s nějakou z nich třeba nechodíš ale… kdybych si musela sednout s jednou z nich…“
                Ani ji nenechal domluvit a tiše se rozesmál.
                „To není vtipné.“
                „Ale je,“ protiřečil jí. „Jinak… rádo se stalo. Nevěděl jsem, že má přijít někdo nový…  Jsem Brian.“
                Tentokrát se neubránila pousmát ona. Byl fajn. A to ona jen tak o někom neříkala, takže to byla vážně poklona.
                „Já jsem An-„ chystala se představit, když v tom ji přerušil hlas učitele, kterého jen tak mimochodem ani nezaregistrovala.
                „Slečno Daytonová! Co kdybyste místo kecání radši přišla sem na stupínek a představila se nám?“ vyzval ji naštvaně. Ajaj.
                Zahanbeně se na něj podívala. „Promiňte.“
                Učitel jí něco nesrozumitelného zamručel v odpověď a naznačil jí, ať jde teda k němu. S povzdechem se zvedla za doprovodu všech očí, které ji sledovaly. Zhluboka se nadechla, než se otočila ke třídě.
                „Takže, jsem Angela.“ Střelila pohledem k Brianovi a pak teprve pokračovala. „Až do závěrečných ročníkových zkoušek budu studovat tady u vás. A to je asi tak všechno podstatný.“ Dokončila s úlevou svůj proslov a rychle zapadla zpátky do lavice.
                „No, mohla jste nám třeba říct, odkud jste, ale to už nechám na ostatních, aby to z vás vytáhli. Teď začneme s výukou…“ Otočil se k tabuli a začal vykládat.
                Angela moc nedávala pozor, občas si ale něco zapsala a mezitím prohodila pár slov Brianem. Vážně se zdál v pohodě.

                „Uklidni se, je to jen oběd, Ang,“ upozornila ji jemně Nina, ale Angela se zarazila. Jak jí to řekla?
                Nina si všimla jejího zaraženého pohledu. „Jej, promiň. Vadí ti, když ti říkám Ang?“ zeptala se opatrně, jako kdyby ji tím snad měla urazit.
                Ale Ang se nemusela dlouho rozmýšlet. Vlastně to bylo… „V pohodě. Jen nejsem zvyklá.“
                Jak už se stačila přesvědčit, Nina patřila možná spíš k těm až snaživějším, tedy častým terčům. Kdykoliv prošly kolem Carol, neodpustila si poznámku. A Nina je jen tiše snášela…
                „Když tam zase budou všichni zírat,“ vrátila se Angela k předchozímu tématu.
                Nina protočila oči. „Jasně, že budou. Ale nekousnou tě. Mají oběd,“ uchichtla se a ona se neubránila zacukání koutků.
                „Neříkej, že se tady jídlo dá jíst. Tomu nevěřím,“ poznamenala.
                Nina si poklepala ukazováčkem na bradě, jako že ohromně přemýšlí. Ona ji se zdviženým obočím pozorovala a děsila se, co z ní vypadne. Moc nevnímala svět kolem sebe.
                „Vlastně ne. Takže na výběr moc nemáš,“ zašklebila se na ni Nina a ukázala na pult s jídlem. Angela si nemohla vzpomenout, kdy že se to dostaly až do jídelny, ale radši se po tom nepídila. Se sklopenou hlavou, aby se náhodou s některým z těch zvědavců nesetkala očima, se držela Nině v patách. A tak tomu bylo i po zbytek dne. A Nina měla pravdu – to jídlo se vážně nedalo jíst, ale co byste čekali…

                K domu ji dovezl ten slavný autobus, který ji stále trochu udivoval. Nina bydlela kousek od školy, takže s ní ani nejela, a tak musela čelit davu čumilů sama.
                Nakonec byla ráda, když za sebou mohla zavřít domovní dveře.
                Ale přežila první den. To bylo důležité.

                Naivně si myslela, že další den bude jednodušší. Opravdu naivní.
                Všichni na ní sice už nezírali tolik, ale o moc lepší to nebylo. Carol začínala mít narážky a Angela nevěděla, jak na ně má reagovat – jestli je bezpečnější mlčet nebo se bránit. Těžko říct.
                Ale co bylo opravdu překvapivé, Nina měla úterý většinu předmětů s ní a držte se, dokonce i s Brianem. Ten, jakmile je spatřil ke dveřím, zamával. A Angela uměla být vnímavá, takže ji neuniklo, jak Nininy tváře nabraly nachovou barvu.
                Překvapeně vyvalila oči a zaplála v ní jiskřička naděje. Že by…?
                „Je to fajn kluk,“ poznamenala jen tak mimochodem a sledovala její reakci. Jen posmutněla.
                „Jo, to je… Vypadá, že je do tebe blázen,“ zamumlala a s očima přišpendlenýma k podlaze se posadila do lavice.
                První odpovědí byla Nině Angelinina otevřená pusa a následné zachichotání, protože tomu se nešlo nesmát.
                „Jestli je tu někdo blázen, tak ty. A myslím, že by vám to spolu slušelo,“ řekla jako by nic.
                Nina nejdřív zalapala po dechu a pak zase posmutněla. „Jo, to je klidně možný, ale nemám šanci. Už vůbec ne, když jsi tady ty a lidi jako Carol.“ Smutně si povzdechla.
                Tohle se tak nechat nemůže, to její sebevědomí je děs. Tomu se musí pomoct, rozsvítila se jí v hlavě žárovička. Ten někdo nahoře- jo,jasně, já vím…
                „Nechápu, o čem mluvíš. Proč by ses mu neměla líbit?“
                „Vždyť se na mě podívej!“ postěžovala si. „Žádný dlouhý nohy, pořádný prsa taky ne, obličej jak E.T., oči obyčejný, oblíbenost nulová. Mám pokračovat?“ ptala se zoufale a Angela se nepřestávala divit.
                „Ty se vůbec nemáš ráda!“ obvinila ji, načež se Nina nevesele zasmála.
                „A jak asi můžu?“
                „No… nevím, na tom zapracujeme. Ale on tě nikdy nemůže mít rád, pokud se nebudeš mít ráda ty sama!“ Jo, mně se to mele, jako kdybych se tím sama řídila… pomyslela si při tom.
                Nina na svoji kamarádku vyvalila oči. „Co?“ zeptala se nechápavě.
                „No to je holý fakt. Lidi tě nemůžou mít pořádně rádi, pokud se budeš nesnášet. Kdo by chtěl být s někým, kdo se nesnáší?“ argumentovala tím, co se říká. Když nad tím tak přemýšlí, asi na tom něco bude… ale mít se rád je sakra těžký.
                Ona sama se moc ráda neměla. Vždycky byla divná a nezapadala. Hezká nebyla, všechno na ní bylo příliš obyčejné a nudné, extra chytrá taky nebyla, tím pádem jediné, co měla, byly peníze rodičů. A ty ji kamarády nepřinesly. Ne ty pravé. Nebude lehké přesvědčit Ninu o tom, že se musí mít ráda, když sama Angela, která ji o tom má poučit, se tím neřídí ani v nejmenším…
                Nina mlčela. Nevěděla, co se dá na tohle říct. Hodinu nevnímala a byla zahloubaná do myšlenek. Logické to bylo, ale jak se mít ráda? Vždyť je to tak těžké! Taková Carol měla sice povahu děsnou, ale byla pěkná a měla právo na to se mít ráda.
                „Jak to mám ale udělat?“ zeptala se tiše svojí sousedky v lavici.
                Angela se pousmála. Tohle bylo na dobré cestě.
                „O přestávce,“ šeptla jí zpátky a v duchu se usmívala a střádala plány.

                „Ang? Jak dlouho tu ještě budu muset stát?“ ptala se Nina netrpělivě. Vůbec nechápala, jaký smysl má stát na dívčích záchodech před zrcadlem a čučet na sebe.
                „Dokud mi neřekneš, co vidíš,“ odvětila jí klidně.
                „Už jsem říkala, že vidím divnou malou holku, se kterou se nikdo kromě tebe nebaví,“ zasyčela na ni.
                „Špatně. Zkus to znovu. A podrobněji.“
                „Mám dvě oči, pusu, nos, vlasy a uši?“ navrhla nevinně a Ang se usmála.
                „Blížíš se. Podrobněji.“
                Nina si povzdechla a zadívala se na sebe teda víc. „Ehm… mám šedý oči, červenou pusu, celkem dlouhý hnědý vlasy, který nenosím jinak než rozpuštěný.“
                „Bingo! Už to skoro máš. Zkus se na sebe podívat, jako kdybys byla kluk,“ pobídla ji Angela naprosto vážně a Nina vyprskla smíchy. Pěkně dlouho trvalo, než se uklidnila.
                „Už zase vidím tu divnou-“
                Angela zaúpěla a myšlenkami si stěžovala, jak je možné, že je to tak složité. Popadla Ninu za rameno a otočila ji k sobě.
                „Tak a teď to zkusím já, ok?“ Ani nečekala na odpověď, prostě začala. „Takže, já vidím, drobnou štíhlou holku, která je všude tak akorát. Má moc hezký a celkem hluboký šedý oči, ty krásný zdravý vlasy by ji mohla závidět i odbarvená Carol-“
                „Ona je odbar-“ skočila ji Nina do řeči, ale hned ji Angela zase přerušila.
                „I Carol. A ta holka, na kterou koukám, se taky pěkně usmívá. Co ty na to?“
                Nina na ní zírala a nechápala vůbec nic. Nechala se Angelou otočit zpátky k zrcadlu a zkoumavě se zadívala na odraz. Ty oči asi nebyly tak úplně ošklivý, to byla pravda, vlastně z jistého pohledu…
                „To je blbost,“ prohlásila a Angela se zaúpěním opustila toalety. Rozhodně se přecenila. Ona je prostě tak neschopná!
                A zatímco si ona nadávala, propadala beznaději, že fakt není k ničemu a k nikomu dobrá, a začínala se nesnášet ještě víc, hnědovláska pořád koukala do zrcadla a přemýšlela.

                Už zase se dívala z okna a smutně pozorovala kapky, které stékaly po okně. Nikdo se s ní nebavil, kromě Niny – i když za ni byla strašně ráda – a občas s ní něco prohodil Brian. Byla svým způsobem šťastnější, protože poznala upřímné kamarádství. Ale byla zklamaná. Nedokázala vůbec nic, nikomu nepomohla, jen si nechávala pomáhat. To se jí zdálo ubohé. Vzdávala se nějaké té hloupé myšlenky o poslání. Byla to kravina. Shakespeare měl pravdu. A ona byla naivní…

                „Ang! Co se děje?! Tohle tvoje bloumání se mi vůbec nelíbí!“ prohlásila Nina a jmenovaná k ní zvedla hlavu a střetla se s jejím starostlivým pohledem.
                „To nic, Nino. To jen počasí, je strašně depresivní,“ vymluvila se na první věc, která jí napadla. Ale ono opravdu depresivní bylo.
                „Tím to není, proč mi to nechceš říct?“ ptala se jí smutně. Proč byla smutná? To se Angele nelíbilo, už zase jen využívala její starosti a ochotě pomoct. Nafackovala by si. Ještěže za týden odjíždí.
                Nina si rezignovaně povzdechla, když v tom ji napadlo, čím by ji mohla rozveselit. Musela se za to pochválit.
                „Že ty jsi tak mimo, že jsi ani nepostřehla, že se se mnou Brian občas pozdraví? Vlastně se už i zeptal, jak se mám,“ přiznala se s růžovými tvářemi. Angela jako kdyby dostala ránu proudem.
                „Vážně?! To je úžasné! Kdo je do koho blázen, hm?“ popíchla ji, ve snaze působit vážně vesele. Ale pravda byla, že nálada se jí trochu zvedla. Nina byla kouzelník. Který teď zčervenal ještě víc, pokud to bylo možné.
                „No já do něj rozhodně…“

                A tak se zase začala dívat kolem sebe. Brian pořád házel po Nině pohledy, ale ona je neviděla. Ani on nezahlédl, když se ona koukala na něj. Bylo to jako odpuzující se magnety – jeden hlavu vždycky zvedl a druhý ji sklonil. Zákon schválnosti.
                Zase bylo pondělí, poslední, a Ang měla první hodinu s Brianem. A hodlala něco udělat. Poslední pokus, protože ty dva byli nemožní. Co by mu to udělalo, pozvat ji do kina?
                Netrpělivě čekala v lavici, až její soused dorazí a ona mu konečně bude moct vynadat. Se zvoněním dorazil, narozdíl od učitele, takže měla volnou dráhu.
                „Udělal jsem něco?“ zeptal se nejistě, když spatřil její naštvaný výraz.
                „Jo!“
                Zatvářil se překvapeně. „A co?“
                „Kdy už se konečně vymáčkneš?“ postěžovala si a on na ní zmateně koukal. Tak pokračovala. „Myslím Ninu. Kdy už jí pozveš do kina, nebo tak něco? Koukáš na ní jako… jako na anděla, když to tak řeknu, ale ona nedokáže pochopit, že se ti líbí. Tak jí to dej najevo, prosím!“
                Brian na ní celý rozpačitý koukal a nechápal, jak na to mohla přijít. Vždyť nebyl nápadný, ne? Nebo byl?
                Angela přijala mlčení jako dobrou reakci a dala mu pokoj. Hned na konci hodiny se zvedl a někam upaloval. Tiše se modlila k Bohu, přestože nebyla věřící. Prosím, prosím, prosím…

                Když k ní po chodbě běžela rozzářená Nina, pochopila, že modlitby byly vyslyšeny. V duchu zavřískala radostí a automaticky se jí na tváři roztáhl šťastný úsměv.
                Kamarádky si padly kolem krku. Nina opakovala neustále „Díky, díky!“ a Angela se zase pořád dokola ptala „Za co?“. Musely vypadat směšně, ale bylo jim to fuk.
                „No za co asi! Bez tebe bych to nikdy nedokázala! Víš, odkdy se se mnou baví? Od tý doby, cos mi ukázala, že možná nejsem tak děsná a začala jsem se snažit koukat se sama na sebe jinak. Učila jsem se mít ráda sebe. A to všechno díky tobě! Jen díky tobě mě pozval! Ach, Ang!“ prozpěvovala ji u ucha a jí zatrnulo.
                „Vážně?“
                Nina se rozesmála. „Samozřejmě!“
                A ona jí začínala věřit. Nemohla za to ona, to jistě ne, ale aspoň je nakopla. To se počítá, ne? Přeci jen jim trochu pomohla! Ona to dokázala! To byla snad první věc, za kterou se mohla ve svém životě pochválit.
                Po těle se jí rozlil zvláštní příjemný pocit, který si toužila uchovat navždy, nebo alespoň si ho zopakovat. Ta dívka byla spokojená. Poprvé spokojená sama se sebou. A přišlo jí to krásné.
               

                „Ty, Ang?“ oslovil mladík dívku s krásnými dlouhými černými vlasy a neobyčejně hlubokýma hnědýma očima, která seděla u notebooku a zuřivě do něj něco psala. Klávesnice okamžitě umlkla a ona se na ně podívala.
                „Nechceš na chvíli přestat?“ zeptal se jí pobaveně a roztáhl náruč. Jak lákavá nabídka…
                „Už končím, vážně, jen poslední větu,“ řekla mu s úsměvem, při kterém se mu tajil dech.  Nedokázal uvěřit, že někdo tak úžasný jako ona ho má ráda. Ba, co dokonce řekla, že ho miluje. Stejně tak jako on ji.
                A tak dívka napsala poslední větu…

 

                Ten den udělala zatím největší a nejtěžší krok ve svém životě… i když to tak úplně ještě netušila… začala se mít ráda…

 

                Dívka se usmála na monitor a rychle notebook zaklapla. Skočila mladíkovi do náruče a společně se rozesmáli.
                „Mám tě strašně rád, víš to?“ zeptal se jí najednou vážně.
                Jen blaženě přivřela oči. „Já tebe taky,“ odvětila tichounce, krátce ho políbila na rty a pevně ho objala, odhodlaná ho už nikdy nepustit.